Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Staré album

 

Fotky doma a fotky ze školy

 

Album je staré a otrhané. Žlutá barva je zašlá a šňůry, které vážou černé kartony s fotkami, dávno ztratily lesk a o ozdobných střapcích nemůže být už ani řeč. Fotografie jsou v něm nalepeny nebo vsunuty do celuloidových růžků a některé jsou popsány neumělou dětskou rukou.

U mého psacího stolu leží drahnou dobu. Nechce se mi ho otevřít.Nechce se mi otevírat ty dveře. Nechce se mi vstoupit do toho starého a zmizelého světa. Nechci se ponořit do hlubin vzpomínek.Nechci znova chodit po starých cestách.

 

Jsou to kamenité cesty jako celý ten kraj, kraj kameníků. A náš starý dům v tom kraji kameníků je stará vesnická hospoda s kamenným plotem a kamennými kvádry položenými na kamenném zdivu kolem dokola celého stavení. Těmi otesanými kvádry se platily hospodské dluhy, ale to bylo dávno, když ještě hospoda byla hospoda.

Za tou hradbou z žulových kvádrů je naše království. Moje a mých sester. A já jsem nejstarší. Sedím na té kamenné zdi a směju se. Maminka se určitě usmíva za objektivem taky. Ale to na malé fotce nevidím.Vedle mě jsou moje mladší sestry. Marie s uhrančivýma očima, připravená pohodit vzdorovitě tmavou kudrnatou hřívou, Dagmar, křehká a krásná a Hana se zlatavými neposlušnými vlasy a očima jako modré nebe. Maminčinýma očima.

Těch fotek je tady hodně. Maminka se usmívá za hledáčkem objektivu na zahradě před včelínem a před okny velkého pokoje uprostřed spousty kytek a čajových růží, co nasázela s tatínkem, a na sněhu za zdí a na cestě za zdí.

A jednou mám na sobě tečkované silonové šaty s kanýrem a jednou mám plavky a taky kožich po mamince, je z kočky a je mi velký, ale já jdu v tom kožichu do houslí.Taky mám červený kabát z flauše a k němu zase housle. A Marie má podobný, jen jasnější červenou barvu. A Dagmar s Hanou mají taky stejné šatičky. Všechny ty šaty a kabáty vidím jako dneska. Vidím ty první, jak je maminka dala ušít, jen co jsme se přistěhovali. Byly z bordového sametu s žabičkami. A my starší jsme je měly do pasu a dvě mladší měly sedlo. Babička měla také sametové šaty. Ze silného tmavězeleného sametu. Vypadala v nich vznešeně a vážně. Na fotce je s maminkou, a té bylo jako mně, když se směju na té zdi. A mně je tam třináct.

Sametový kostým si nechala ušít i maminka. Vybrala si černou barvu a v tom jsme ji pohřbili V rakvi ho měla poprvé na sobě a byla krásná. Teta Máňa tenkrát vykřikla "Ona je živá!", ale nebyla to pravda.

A na fotkách, kde je mi čtrnáct, je za hledáčkem objektivu tatínek nebo některá z mých mladších sester.

 

 

V mých vzpomínkách je velká černá propast potom, co zmizela její rakev v hrobě v Kvášňovicích na hřbitově. Často jsem se probouzela do nového rána a maminka s námi byla. Nebyl ten deštivý srpnový den, kdy jsme kráčely za pohřebním vozem taženým koňmi po cestě, kudy jsme dřív chodily do školy. V mých snech se usmívala svým božským madonovským úsměvem a jednoho rána jsem se rozhodla, že nebudu věřit tomu, že je mrtvá. A od té doby vím jistě, že je s námi stále. Není to dávno, co jsem o tom mluvila s Marií. Jen pár let, možná deset nebo patnáct. Vyprávěla jsem jí, co se mi přihodilo zvláštního.Jak jsem často při své lehkomyslné povaze byla v nějakém nebezpečí a jak mě zvláštní síla strhla stranou, když mě užuž mohlo srazit auto, jak mě něco nadzvihlo, když jsem se řítila hlavou dolů po nekonečných schodech v podchodu u nádraží a já jsem nakonec měla jen pár velkých modřin.A jak posílám svého anděla za svými sestrami, když ho nutně potřebují. Někdo možná řekne, že je to nějaký podvědomý instinkt, ale to není tak jednoduché. Bude v tom něco složitějšího, vidím to i na těch fotkách.

Maminka se mi mockrát přiblížila tak, že seděla vedle mě a a já jsem se dívala do jejích jiskřivých modrých očíma, mladých očí, jaké měla někdy dřív, než jsem se narodila. Objevovala se náhle, na mých obrazech. Od začátku, co jsem si koupila štětce a řekla jsem si, že namaluji svoji Monu Lisu, protože to je pro mne odjakživa obraz všech obrazů. Tak od té chvíle vidím na plátně ty oči. Mluví se mnou, smějí se mému marnému úsilí a já se sevřenými rty a stisknutýma zubama trpělivě umísťuji bílou tečku do tmavé zorničky v pevné víře, že teď dělám tu tečku za tím velkým dílem, které jsem si umínila vytvořit. A z obrazu se směje často mamiminka, směje se mé paličatosti a já s úžasem vidím, že na mém portrétu není moje dcera nebo já nebo některá ze sester, ale naše maminka. A taky je zvláštní, na každém obraze, který stokrát předělávám, jsou střídavě všichni moji milovaní, mrtví i živí. To s nimi nemluvím já, ale oni se mnou. Sedají si ke mně na židli v mém koutku u stojanu a dívají se mi přes rameno a občas se začnou na obraze zrcadlit.

Ale zrcadlí se tam i mnoho dalších bytostí. Z příběhů, které mi věčně běží hlavou. Odjakživa mi běží hlavou příběhy. Něco si je ve mně vymýšlí a já je zašifruji do obrazu. Je to taková hra. Hra, která nikdy neskončila. Hra s tajemnými světy, s minulostí a nekonečnem.

Ale já málokdy myslím na tu minulast jak byla. Byla tísnivá, byl v ní nekonečný strach o život mých sester a mého otce. Zábly mě v ní ruce a svištěl ledový vítr a já sem pořád s Marií šila ze starých tepláků rukavice, dávala je na tkaloun, aby je mladší sestry neztratily a pletla čepice a šila šaty na pou´t a do školy a nosila cihly na dům, který jsme s otcem stavěly místo té staré hospody a dělala nepovedená jídla a četla kuchařku a romány od Verna a Dumase.A čekala jsem na prince pro mě a moje sestry.

Tatínek byl nejdřív strašně zoufalý. Po tom pohřbu. Jedna z maminčiných tet mi řekla, když jsme přišly nazpátek z Kvášňovic, že máme na tatínka dávat pozor. Aby si něco neudělal. Samotnou by mě to tenkrát nenapadlo. Že by si něco udělal. Ale teta viděla víc než já. Chodila jsem potom pořád za ním, když se jen na chvilku někam ztratil. Plačtivým hlasem jsem ho prosila, aby nelezl po lešení z pár prken nad černou propastí, která zela hned před vchodem uvniř domu. Aby nedělal do noci a nevstával ve čtyři ráno, aby nechodil po těch trámech pod střechou. -Teta možná tenkrát řekla, aby si někde nepověsil provaz. Asi to řekla. Nebo jsem si to domyslela?

Tatínek to asi pochopil, určitě si pamatuji, že mi řekl, že už ho nemusím hlídat, že my musíme žít i bez maminky a on že to dokáže. A já že se musím hlavně dobře učit.

 

Tak to tenkrát bylo. Dobře se učit, to bylo krédo naší rodiny. Maminka stále mluvila o tam, jak je nutné dobře se učit a my že máme k učení podmínky. A že nemám tolik číst.Ale sotva jsem byla z dohledu babičky, co se o nás malé starala, když jsme byly malé, už jsem s knížkou v ruce vstupovala do báječného světa svého Julese Verna nebo Alexandra Dumase a dalších.

Nevím, jakým přínosem jsem byla pro svoje sestry a otce. Asi žádným. Vařit jse neuměla, i když jsem studovala věčně kuchařku a zkoušela cizokrajné recepty a zkoumala obrázky v maminčině německé kuchařce, prát jsem taky neuměla a se šitím to taky nebylo jednoduché. Přešila jsem všechny maminčiny krásné šaty i ten zelený sametový kostým po babičce, rozstříhala lišky s hlavami, co zastřelil děda a babička je nenosila, ale jenom prokládala naftalínem, vymýšlela jsem si střihy a nikdy jsem nic pořádně nedodělala. Ale bavilo mě to. Všechno. Někdy i škola. Ale se školou to bylo tak, jak to říkal tatínek. Ve škole máš teplo a oběd a nic tě tam nechybí.

Asi to nebylo špatné, v té škole. Měla jsem s sebou vždy svoji knihu a ty příběhy. Chodila jsem s hlavou sklopenou, aby se mohly odvíjet bez ostatního světa kolem a v nich jsem vstupovala do Vernových a Dumasových knih a všechno to pak dopadlo úplně jinak. Tajně jsem četla pod lavicí a většinou jsem neměla tušení, jakým směrem se odvíjí pedagogický proces a co se vůbec ve třídě děje.

Přitom jsem platila za výbornou žákyni. Hlavně ve výpravných předmětech jako je čeština a dějepis. Ale nevím, jak to bylo možné. Nevzpomímám si, že bych se nějak zvlášť doma učila. Dokud žila maminka, asi ano. Každý den nás všechny kontrolovala a byla strašně přísná. Chtěla mít nejen krásné, ale i chytré dcery a někdy jí nestačila trpělivost. Po babiččině smrti to neměla jednoduché. Po její smrti jsem to neměla jednoduché asi ani já. Ale mně to nepřišlo. Tatínek si vždycky věděl se vším rady. Poslouchaly jsme ho a nechtěly ho zklamat. Ale to bylo moc těžké. Zase chtěl, abycom se dobře učily. A na střední škole to nebyl žádný med. Hlavně matematika. Tatínek se někdy nevěřícně díval, měl takový trochu užaslý pohled, když se pokoušel mi vysvětlit nějakou příklad z učebnice a mně to nechtělo za žádnou cenu vyjíét podle výsledků. Nechtěl tomu věřit, že by jeho dcera mohla být tak tupá. Taky to tak říkal, že jsem tupá. A bylo to to nejhorší, co mi mohl říct. Já jsem jinak vůbec nebyla tupá. Ale když to říkal on, byla to pravda pravdoucí. Ještě mi prominul to, že nechápu nějakou logickou úlohu, ale že neumím pořádně spočítat sloupec čísel, to mi odpustit nemohl.

Počítala jsem s ním a s Marií často. A ještě i s maminkou. Docela jsme si přitom užili. Počítali jsme inventury, protože tatínek s maminkou měli v Pačejově velký krám, dneska by to byl hypermarket. Prodávalo se tam všechno. A když říkam všechno, myslím všechno. Od mouky a másla po mýdla, hračky, pračky a cihly, lopaty, rýče a všechno. Často jsem tam byla a pomáhala. Jak, to už nevím, asi to taky za moc nestálo. Mouka se vážila z velkých pytlů, nabírala se pozinkovanou lopatkou do bílých sáčků a máslo se krájelo z hroudy nebo nabíralo ze soudků. Dobré bylo solené ruské máslo. Prášky na praní a mýdla měly takový ostrý zápach, dodnes ho cítím. A doma jsme vyráběli mýdlo z tuku a kostí ovcí. Krájelo se z necek na kostky a jeho zápach taky nezapomenu. To bylo cítit jako ovčí srst a to jsem taky nenáviděla.

Abych se vrátila k tomu počítání. Sčítali jsme sloupce čísel na štosech papírů a tatínkovi mělo vyjít nějaké číslo, aby všechno dobře fungovalo. Většinou zjistil, že právě já jsem udělala chybu na svém štůsku a on musel všechno přejet zase znovu. On jenom jel s tužkou v ruce po těch sloupcích a ani si nemusel nic říkat nahlas. A chybu neudělal.

Nebyla jsem po něm, v matematice. Maminka říkala, že budu po ní, protože ona byla přes češtinu. Uměla výborně pravopis a byla sečtělá. Posílala mě nakupovat knihy do Horažďovic, když jsem tam jezdila na housle. Chtěla mít celého Jiráska a Němcovou. To bylo tenkrát dost v módě. Hlavně mít toho Jiráska. A já jsem ho četla. Asi by se někdo mohl i smát, když bych řekla, že jsem ho taky četla pod lavicí, ale byla to pravda.

 

To moje čtení nepůsobilo v rodině tak velkou radost, jak by si mohl někdo představit. Bylo pro zlost, to říkávala babička. Není na ni spolehnutí, a to je nejstarší, zlobila se. Mamince každý den přeříkala, co všechno jsem měla za úkol, ale neposlechla ji. Protože má zase nějakou knížku, stěžovala si. Tatínek sice tvrdil, že čtení mi nemůže být na škodu, ale babička měla v zásobě několik případů, kde na škodu bylo. A maminka dodávala, že holka zanedbává školu.

Po takové rodinné poradě následoval pohovor vedený otcem, z něhož vyplynuly všeobecně známé skutečnosti. Že jsem nejstarší, tudíž nesu zodpovědnost za mladší sestry. Dále že otec a matka pracují a babička se stará o domácnost. Že je třeba být dobrým příkladem a babičku poslouchat. Možná se zdá, že to nebyl velký trest takový pohovor, nechat si domlouvat, otec často použil i násilí. Ale většinou byly pro mne ty minuty, které otec věnoval výchově, tak mučivé, že jsem raději preferovala trest tělesný.

Ten praktikoval otec poměrně často, ale vždy na přímou žádost maminky, která ovšem cítila povinnost vyhovět babičce jako straně poškozené. To mně a většinou i mladší sestry otec postupně přehnul přes koleno a k velkému zadostiučinění babičky nám vyměřil trest podle věku a míry zavinění. Já dostávala s Madlou nejvíc, obě mladší byly symbolicky plesknuty, neboť žádná nebyla bez viny.

 

Paradoxní je, že otec byl zásadním odpůrcem tělesných trestů, přestože byl jejich vykonavatelem. Myslím, že se mu nelíbilo jednak to, že se musel právě on stát tím exekutorem a jednak mu při jeho klidné povaze bylo určitě nepříjemné, co jsme dělaly při samotném výkonu trestu. To strašné vřískání, na měmž jsme si všechny zakládaly. To bylo tak děsivé, že i babička zapomněla, že to byla právě ona, kdo požadoval satisfakci za učiněná příkoří. Do našeho strašlivého ječení vsouvala věty jako , vždyť je zabijete, nebo to je určitě slyšet až na ves.

Já jako nejstarší jsem proti tělesným trestům tak úplně nebyla. Vydržela jsem ta otcova plácnutí , ale časem jsem si říkala, že je to nedůstojné, hlavně to vřískání. A rozhodla jsem se jednou, že zkusím být zticha. Výsledkem byla porada dospělých vedená polohlasem u kamen v kuchyni, z níž jsem vyrozuměla, že jsem už tak velká, že tělesné tresty nezabírají. A tak se přistoupilo k těm pohovorům. A to byla tak velká duševní muka, že jsem raději odcházela z trýznivé všední skutečnosti k literárním postavám svých milovaných knih.

Nejraději jsem měla staré zašlé knihy, zažloutlé a psané starou češtinou, co možná nejtlutší, s černými litografiemi a zlatým vyraženým tiskem na plátěné vazbě. Hodně jsem jich objevila na půdě.

Tam jsem však měla zakázaný přístup. Byla to třináctá komnata, kterou střežila babička jako oko v hlavě. Na půdu vedly masivní dvoukřídlé dveře z chodby a byly často zamčené. Každý den jsem zkoušela pomaličku jejich kliku kovanou v podobě hada nenápadně domáčnout, aby necvakla, protože babička měla moc dobrý sluch.Pak zas tak pomalu otevírat, aby nebylo slyšet zaskřípění kovu. A cesta po schodech, které praskaly po každém došlápnutí, byla taky na dlouhé lokte. Ani jsem nedýchala, aby to nebylo slyšet v kuchyni a stoupala po těch dřevěných stupních až na kulatou klenbu a po ní ke dveřím horního pokoje. A to byla ta třináctá komnata. Babiččina komnata.

A největší záhady představovaly dva kusy nábytku. Velká truhla po pravé straně a skříń po levé hned za dveřmi. Tam byla babiččiny tajnosti. Ve skříni bylo opravdové pohádkové bohatství. Bohatství pro Popelku. Krásné šaty, klobouky, kabáty a kožešiny, včetně těch lišek s hlavami a ocasy. A střevíce! Tolik krásných střevíců. A některé mi hnedle byly!A moc těch střevíců byl postaveno i na trámech nad tou kulatou klenbou nad schody.

A pak punčochy. Takové lesklé, ale silnější než maminčiny silonky. Babička o nich někdy vyprávěla. Jak je kupovala za války a jak je bylo těžké sehnat a že jsou hedvábné. A jedny střevíčky z takové jemné kůže na obrovském podpatku že jí tady nechala Plzenka. Za války, babička jí za ně dala vejce. Té Plzence. A ona že si pro ně po válce může přijít, až bude mít peníze. Na tu Plzenku babiča vzpomněla hned, jak mě načapala, jak se plížím po schodech na půdu a zkouším si klobouky a kožešiny a tahám na sebe ty krásné šaty. Vyžadovala po otci tvrdý trest a přísný zákaz vstupu byť jen na první schod za dveřmi s hadí klikou.

A to ještě nevěděla, že se mi podařilo otevřít i truhlu, ve skutečnosti lodní kufr, kde skrývala památky na dědu hajného. A tam bylo tolik věcí pro mě!

 

Hlavně jsem tam hledala dalekohled. Děda ho určitě měl. Slyšela jsem to v kuchyni, když babička polohlasem mluvila s maminkou. O dědovi se u nás mluvilo polohlasem. Na fotce je statný hezký muž se sebevědomým pohledem v lesnické uniformě. Prohlížele jsem si ho často v tom žlutém albu se střapci. Ale víc se mi líbil tatínek. Taky v uniformě, ale ta byla z války a plná metálů. O tatínkovi se mluvilo nahlas a s obdivem.

Dalekohled jsem jednou nahmatala až na dně toho kufru. Pod časopisy o myslivosti a sešitovými romány od Julese Verna. Jenže mě tenkrát právě dopadla babička a s pevně semknutými rty mě dovlekla do kuchyně a slíbila mi, že rozhodně o tom, jak jsem zase neposlechla, řekne matce a ta zařídí, aby se to neopakovalo. To znamenalo, že maminka vyzve otce, aby provedl přísnou exekuci.

Babička s otcem nejednala nikdy přímo, pokud šlo o ty tresty. Nechávala ho v roli rodinného tyrana určitě úmyslně. Ona totiž nechtěla, aby se maminka za otce provdala, měla pro ni lepší partii. To jsem se taky dozvěděla, když jsem poslouchala ty polohlasné hovory u kamen.

Dalekohled jsem musela tenkrát oželet, babička pak dveře na půdu zamykala velkým klíčem a dalo mi dost práce a přemýšlení ho objevit. Často jsem pak sedala pod okny v tom zakázaném pokoji a četla verneovky po dědovi. Někdy jsem taky přemýšlela nad tím, jestli to přece jenom není pravda. Že jsem po něm, tedy po dědovi. Babička to říkávala. Je po něm líná, jenom by si četla, to říkala. A možná, že to bylo ještě horší, že říkala líná jako veš.

 

Byla to čistá pravda. Neměla jsem ráda žádnou domácí práci. Když babička umřela, povýšila mě maminka v tom našem domě, co býval kamenickou hospodou, do role hospodyňky. Pro začátek jsem měla jen dva úkoly. Vytřít chodbu a malou kuchyň a uvařit polévku. Asi bramboračku.

Ale já jsem celý den jen četla a chvilku předtím, než měl tatínek přijet na své černé čezetě s maminkou na zadním sedadle z obchodu, jsem popadla kýbl a hadrem trochu přejela černé a šedé dlaždice v předsíni a lino v kuchyňce. O tom, jak vypadala moje bramboračka, raději pomlčím. Maminka ji jedla, aby se neřeklo a jen tak po straně prohodila, že jsem ani neoškrabala mrkev. Ale pochválila mě, protože byla přesvědčená, že tím dosáhne zlepšení v mé hospodyňské činnosti.

Já jsem se tenkrát moc styděla. Druhý den jsem na kanapi v kuchyňce ležela jen dopoledne a po těžkém duševním boji se utrhla od rozečteného románu. Schovala jsem ho potom velmi pečlivě, protože to už jsem byla v takové fázi čtenářské vášně, že se to podobalo drogové závislosti a měla jsem zakázáno číst. Vytřela jsem pečlivě a k polévce jsem vyrobila vdolky. Upekla jsem je v troubě a na každý posadila kostku cukru. Dodnes je vidím. Měly barvu hnědé čokolády a byly tvrdé jako kámen. Nebýt té kostky cukru, nebylo by na nich nic pěkného.

 

Babička umřela mladá. Bylo jí 57 let. Ležela v černém v krajkových polštářích v rakvi ve velkém pokoji, kde býval taneční sál. Kolem ní byly velké svíčky a u nohou seděla maminka, utrápená a nešťastná. Mně bylo jedenáct a myslila jsem na to, jak už nemůžu nic napravit. Často jsem si na ni vzpomněla. Až po letech mi to došlo. Došlo mi, jak to s ní vlastně bylo.

Když byla mladá, zbláznila se do mého dědy. Toho fešáka v lesnické uniformě. Když se narodila maminka, bylo jí asi 29 let. Na fotografii je vidět, že to byla krásná žena. Měla pronikavé šedomodré oči a hrdé držení těla.

Já si ji pamatuji už trochu jinak. Ty šedomodré oči vidím pořád stejné, ale často chodila schýlená. Vlasy mívala hnědé, ale já vzpomínám na šedý cop spletený do věnečku na šíji. Ty nádherné věci ve skříni dávno nenosila. Nechala si ušít kalhotový kostým pro svátek, jak říkala, ale na parádu ve všední den si nepotrpěla. Ona byla opravdu jiná než já. Byla pracovitá. Její domácnost, to byly naškrobené běloskvoucí polštáře, zdobené krajkami, pečlivě udržovaný nábytek, skromné, ale dobré jídlo, obdělané pole, nakrmený dobytek a plný špajz jídla. A na tom všem pracovala s pevně semknutými rty od časného rána do pozdního večera.

Odpočinek neměla ráda. Jen někdy jsem ji viděla, jak maličkým háčkem vytváří pavučinovou krajku a s maminkou vede u těch kamen ve velké kuchyni, kde jsme spávaly my, děti, hovory.

Často mluvily o divných věcech. Vždycky jsem poslouchala a když se některá z těch dvou šla přesvědčit, jestli opravdu spím, zavírala jsem oči a snažila se pomalu a klidně oddychovat.

Vedly řeči porodech a tragických osudech a osudu vůbec. A o tom, co se divného stalo. O snech a zase o osudu.

Maminka říkala, že babička měla těžký osud. Že se v životě jen nadřela a neměla žádnou radost. A že si nezasloužila to, co jí udělal děda. A že si to taky udělala sama. A že ho měla opustit dřív. A že na něj nemá čekat, že si to nezaslouží. A ty věci na půdě by se měly zakopat, ještě děti přijdou k úrazu. Na to však babička nikdy nechtěla slyšet.

Co by se mělo zakopat, jsem poznala brzy. V tom lodním kufru, co byl tak velký, že bych v něm mohla i spát, byly patrony a asi i nějaké zbraně. Zbraně jsem neviděla, ale patronů tam byla spousta. Leskly se jako zlato a náboje, ty jsem zkoumala též a po hrstech je vyndavala, abych se dopátrala toho dalekohledu.

Když babička umřela a maminka s tatínkem bourali tu starou hospodu, nanosili jsme to všechno do obrovské jámy, co vykopal na zahradě tatínek. Patrony, náboje a spoustu věcí z té začarované půdy.

Pod podlahou jsme pak ještě objevili Matioliho herbář a porcelánovou fajfku. Dodnes nevím, co si mám o tom nálezu myslet.

 

Bylo mi smutno, když babička umřela. Hlavně proto, že jsem se už nemohla napravit. A udělat jí radost. Ona říkávala, že je moc zvědavá, jestli ze mě vůbec něco bude. A že jsem k ničemu.

A měla pravdu. Nemohla mi svěřit ani to hlídání mých mladších sester, což bych měla zvládnout i v těch svých desíti, jedenácti letech. Pořád mám před očima tu scénu s babičkou, jak stojí v naší stodole a dívá se nahoru do ponebí, někam až ke střeše, na trámy, pod nimiž nebylo všude jen seno, ale v některých místech zela propast az na mlat dole. A já v čele svých sester běhám po těch trámech a výskáme a pištíme a prostě hrajem na honičku.

Krve by se ve mně nedořezal, líčila zážitek ze stodoly večer u kamen. Její šedé ocelové oči neznaly tehdy slitování a ke své hanbě musím říct, že běhání po trámech ve stodole patřilo i po její smrti k oblíbeným zábavám naší dívčí trojky. Říkám trojky, protože nejmladší Hanička byla ještě tak malá, že si musila ještě pár let počkat, aby si mohla brát špatný příklad z nás starších.

Žádnou radost z nich nemám, to říkávala babička. Aspoň že jsou ty holky hezký, uklidňovala ji maminka. Dobře se učí, budou študovat. Ale hlavně aby se vdaly, říkávala babička.

S tím vdáváním vyrukovala několikrát denně. Když nebudeš umytá, vyžehlená, když nebudeš mít nablýskané boty, když nebudeš pořádná. Tak se nevdáš. Když ti ofina pujde do očí, tak budeš šilhat a taky se nevdáš. Když se nebudeš učit, nikdo tě nebude chtít. A taky se nevdáš. Když se budeš hrbit, to se těžko vdáš. Když budeš líná, tak se nevdáš. Měla jsem to na talíři pořád.

A ke všemu každou zimu a dokonce i v létě o prázdninách vyrukovala s tím peřím. Husím peřím. Rozhodla se, že všechny budeme mít řádnou výbavu a tak se u nás dralo v zimě v létě. Pod hrnek nacpala pár hrstí peří a dokud nebylo sedrané, nemohla jsem odběhnout někde v skrytu číst Jiráska nebo Verna.

A to byla ta nejodpornější věc, jakou si mohla vymyslet. To peří neubývalo, nesmělo se při draní ani pořádně mluvit, natož se zasmát. Pod nohama se házelo to co zbylo po draní a muselo se to uklízet. Ale když bylo v zimě velké draní se sousedkami a grogem a povídáním napůl šeptem, to jsem musela se sestrami do peřin a spát. Pochopitelně jsem jenom dělala že spím. Dralo se u dlouhého stolu ve velké kuchyni a já slyšela úryvky vět, při kterých i naskakovala husí kůže. O těch křížích v lese a kamenech, co jsou všude v polích a remízkách a o vrchu Soudná. A těch divných osudech. A té svatbě, co se utopila v rybníce u Kvášňovic v té Koňské jámě. A o válce.

 

Spávaly jsme na dvou velkých postelích v té kuchyni, co jsme jí říkali velká. A my jsme byly malé holky a velké holky. Malé byly Dáša s Haničkou a velké já s Madlou. Malé holky měly nejdřív postýlky.

Ty byly kovové s modrou sítí a čela i postranice měly zdobené nádhernými malbami. V oblacích se vznášeli rozkošní andělíčci a všelijak spolu laškovali a od nich vlály barevné stuhy a z rukou jim padaly růže. Malé holky těm postýlkám však urostly a v kuchyni u okna do dvora umístila maminka ty velké masivní postele a babička do nich zastlala obrovské duchny s háčkovanými krajkami na polštářích. A v těch jsme spávaly po dvou.

Strašně rády jsme v těch postelích zápasily a řeknu to rovnou, rvaly se, vřískaly, pištěly a nebylo večera, aby se mi nepřipomínalo, že jsem nejstarší. Jako bych to nevěděla!Ale ono to bylo tak lákavé proplížit se pod tou obrovskou duchnou na druhý konec postele a vybafnout na Madlu!

Sem tam jsme byly taky nemocné, a to byla zase příležitost pro babičku, aby se ujala záchranných prací. Na horečku a kašel měla osvědčené recepty a jednou je na mně vyzkoušela tak, že si to dodnes pamatuji.

Ležela jsem pod duchnou v jedné z těch postelí a pořád dávala ruce na zeď. Zeď chladila a od kamen jsem slyšela polohlasný hovor. Maminka říkala něco jako že dnes je jiná doba, ale babička tvrdila, že je to zaručené. Tatínek se přidal a řekl babičce, to máte pravdu. U nás se to dělalo taky tak.

A pak na mě, rozpálenou tou horečkou, přilepily veliký kus silného nahnědlého papíru potřeného medem a zabalili do prostěradla a navrch mě zatížili tou duchnou. Myslila jsem si, že z toho umřu. A protože to asi moc nezabralo, následně mě zabalili do nového prostěradla a na tom bylo studené kyselé zelí! To je jasné, že jsem to přežila, ale tahle zkušenost mě přesvědčila, že být nemocná není žádná procházka růžovým sadem a zamýšlela jsem se nad tím, jestli není něco pravdy na tom, že mám nosit ten strašně kousavý vlněný svetr, co mi babička v zimě po večerech upletla.

Ona naše babička byla opravdu ještě z toho starého světa, přestože byla jako babička ještě v podstatě mladá. Ona dokonce spřádala vlnu z našich ovcí. Nejdřív dělala tu vlněnou nit a pak ji stáčela na kolovrátku. Vyšla z toho našedlá nepravidelně tlustá příze. Zpevňovala ji bavněnou přízí značky Sněhurka.

Na jedné fotce mám ten její svetr. Je dlouhý, s modrou nití a nevypadá špatně. Ale trenkrát se mi zdál ošklivý. A hlavně kousal. A kousal i přes plátěnou nebo barchetovou košili s dlouhým rukávem.Vždycky jsem brečela, když jsem si ho musela vzít do školy.

Maminka však už byla z té nové doby a vlnu z ovcí posílala někam, kde ji spředli na stroji a obarvili. Malé Dášence, které se bůhvíproč říkalo Olinka, upletla krásný jasně červený svetřík na kulatém drátu, to se pletlo všechno, i rukávy, najednou od krku dolů. Měl v horní části krajkový vzor a bylo to hotové umělecké dílo.Hanička měla bleděmodrý. Myslím, že tahle upravená vlna tak neštípala.

S tím oblékáním měla babička, protože ona nás vypravovala do školy, velké problémy.

Hlavně my s Madlou jsme každé ráno křičely, že něco nechceme, že to jiné děti nenosí, že rozhodně nechceme čepici, že nevíme, kde máme rukavice a v žádném případě nechceme tak obrovský krajíc chleba a tak tlustě namazaný máslem už vůbec ne.

Babička z toho musela mít nervy na pochodu, než nás připravila, abychom náležitě reprezentovaly náš tým ve vesnické bandě dětí. Tam jsme zářily čistotou a úpravností. Na fotkách máme bílé podkolenky, skládané sukně a bílé blůzičky. Maminka dbala na to, abychom vypadaly jako malé slečny, ale to nebylo jen tak. Hlavně zdržovaly při takové akci naše vlasy. Všechny jsme měly dlouhé a neposlušné vlasy. Já a malá Hana tvrdé a silné, ze kterých se dal uplést cop, ale ten jsme nechtěly, protože ten přece nikdo nenosil. Madla a Dáša měly tmavé kudrnaté hřívy, které jsem jim záviděla, ale na snadnou údržbu to také nebylo.

Maminka s babičkou nám zpočátku trpělivě splétaly dlouhé vlasy na různé způsoby, měly jsme spoustu krásných mašlí, ale bylo to na ně přece jenom moc. A tak k nám chodíval v létě Holítko poutko. Byl to maličký pán, který po vesnicích provozoval holičskou živnost. Oblečený byl vždy v douhém černém pracovním plášti, měl ho hnedle na zem. A ten nám každé léto ty dlouhé hřívy ostříhal. Dokud jsme byly opravdu malé, tak to asi fungovalo. Ale jednou nastal zlom.

A mohla jsem za to já jako nejstarší.

Holítko tenkrát zase přišel do naší chalupy, co byla dřív ta kamenická hospoda a v domu, tak jsme říkali předsíni, si rozložil nablýskané nástroje na malém mramorovém stolku se zrcadlem. A já jsem tenkrát, ani nevím proč, začala ječet, že se rozhodně ostříhat nenechám, že chci ty dlouhé vlasy, že je má každý, že budu radši nosit cop a ani násilím se mnou nic nezmohli.

A tohle když uviděla Madla, dala se taky do křiku, že ona taky chce ty dlouhé vlasy a proč bych je měla mít jenom já a s ní začaly brečet i malé holky. Byl to takový řev, babička pak ještě komentovala tuhle událost slovy, že to byla ostuda na celou ves, že maminka musela říct panu Holítkovi, aby zkusil přijít jindy, až se uklidníme.

My jsme se ale neuklidnily a když jsme zase uviděly u našich velkých dřevěných vrat jeho maličkou postavu, ještě jsme začaly křičet posměšně Holítko poutko, Holítko poutko!

Už mockrát jsem se za to styděla, co jsem tenkrát způsobila a ten človíček si to určitě nezasloužil, ale uložila jsem si to k těm hambám, co jsem v dětství provedla a v duchu pana Holítka mockrát odprosila.

Ale on nás, jak by řekla babička, pánbu pak potrestal.

Po babiččině smrti už maminka neměla čas na složitou výpravu svých čtyř slečen do školy a v žádném případě nechtěla česat ty divoce vypadající hřívy, a ani to nebylo moderní. Prostě nás začala stříhat sama.Tenkrát se říkalo stříhat podle kastrolu. Ale maminka to vzala doslova a s kastrolem jako měřidlem pravidelnosti našich ofin stříhala v tom domu s černobílými dlaždicemi naše nepoddajné vlasy statečně a se zápalem. Hlavně si vytyčila cíl, aby byla ofina rovná. A tak ji zarovnávala a zarovnávala.

Na jedné fotce, a to jsem už velká holka a jezdím na ty housle do Horažďovic, mám nad velkým klenutým čelem jen takový tvrdý štětec. Žádná velká paráda to nebyla a není ani dnes.

Ale aspoň nebudou šilhat, říkala maminka, když s tím kastrolem a nůžkami dozápasila. A tatínek říkal, ono to doroste.

Co já si pamatuji, my s Madlou jsme byly velké parádnice. Hlavně mě fascinovalo odjakživa zrcadlo. Pozorovala jsem v něm maminku, když se vypravovala s tatínkem do kina v Pačejově vsi. Jak se krásně učesala, a hlavně jak se úplně proměnila, když si přetřela rty korálově červenou rtěnkou. Jednou jsem si ji prohlížela nejen s údivem, ale s takovou ženskou žárlivostí. Byla tak krásná! Na sobě měla tmavěmodré šaty se splývavou dlouhou skládanou sukní a přiléhavám živůtkem s tříčtvrtečními rukávy. U krku byl stojáček zakončený fialovým, ale nenápadným dracounem. Tatínek se na ni také zbožně díval, viděla jsem to v tom zrcadle, když jsem stála za ní.

A ona se usmála a já jsem viděla, že to ví. Jak je kouzelná. A jak je tatínek z ní úplně vedle.

Když odjeli, vzali jsme s Madlou to malovátko, jak se u nás říkalo rtěnce a zkusily jsme to taky. Strefily jsme se jen přibližně a babička nás pak předvedla tatínovi, aby nás potrestal, protože co z nás bude, když už teď vypadáme jako komediantky.


Vypadat jako komediantky, to bylo u nás dost diskutované téma. Hlavně babička požadovala střídmost a nenápadnost. Malování odsuzovala. Ale maminka jí říkala, že i jí by to prospělo. A že na té jedné fotce, kde má ten hrdý sebevědomý postoj, je taky namalovaná. Ona ale řekla, to že jí vybarvil tu fotku fotograf, ona že neměla nikdy zapotřebí se malovat.

Když maminka umřela, to už jsem byla velká holka, bylo mně třináct, bavily jsme se malé i velké holky taky tím, že jsme se namalovaly maminčinými malovátky, učesaly si účesy, jaké nosily hlavně komediantky, oblékly se do těch šatů po babičce, vzaly si korály, co dostala maminka od tety z Ameriky a dělaly fotky. Tatínek nám to nezakázal a trochu se tomu i smál.

 

Jak jsme rostly, maminka nás chtěla vidět jako ne malé, ale opravdové slečny. Nelitovala námahy ani peněz a našila nám takovou módu pro opravdové slečny a my jsme v tom chodily do školy do Pačíva. Pamatuji se na dva modely, co byly určeny pro nás, velké holky. Šaty s vysokým pasem a soudkovou sukní, co byla tenkrát v módě, i když ta látka asi nebyla podle jejího gusta. Koupila jsem ji tenkrát já.

Maminka měla pořád míň času. S tatínkem v tom velkoobchodě v Pačívě už nebyla, měla malou prodejnu v naší vsi, aby se mohla starat o domácnost. A tak mě poslala k Junkům do krámu s látkami v Lažanech. Přinesla jsem tenkrát balík se spoustou metrů bavlněného krepu s velkými růžemi.

Ani se nesnažila předstírat, že by se jí ta látka líbila. Byla úplně a docela komediantská. Růže všech barev se zelenou a modrou vyplňovaly každý centimetr toho kartounu, až oči přecházely. Ale ušila z toho modely a mně se ty šaty líbily.

Madla i já jsme také měly sukně z umělého francouzského hedvábí, tu látku si dojela koupit sama, byly na ní také kvítky, ale malé, narůžovělé, na černozeleném podkladu. Sukně měla zase vysoký pas, byla široká a pod ní se nosila spodnička z naškrobené látky, aby sukně stála jako krinolina. A k tomu se nosil elastický černý vysoký pas se zlatou přeskou. A černé lakové střevíčky.

Když jsem se v tom jejím modelu otáčela na dvoře před tatínkem, tak mlčel. Ale maminka řekla, že jsem už velká holka a musím si zvykat na takové oblečení i na střevíčky na klínku.

Myslím, že nebyla spokojená s mým vzhledem. Ne že bych nebyla hezké děvče, ale hodně jsem vyrostla, byla jsem mezi největšími dětmi ve třídě a nějak mi nic nepadlo a neslušelo.

Taky mě posílala k holiči do Horažďovic a přestala nás stříhat podle kastrolu, protože jsme už byly my s Madlou ty velké holky. Ale Madla měla krásné nakadeřené vlasy a vypadaly nádherně, ať byly dlouhé nebo krátké.

Když maminka umřela, dělala jsem si účesy s jejími skřipci a natáčkami. Bylo to tak strašné, že mě posílal do horažďovického kadeřnictví i tatínek.

 

Mám ráda dodnes zrcadla a módu a módní časopisy a kožichy a hedvábí a krásné šaty a skládané sukně a málokdy přilnu ke kalhotovým kostýmům. Jsem asi po mamince.

Na té půdě bylo totiž hodně věcí i po ní. Právě ty módní časopisy se střihy mě zajímaly mimořádně. Po stranách byly kresby barevnými tužkami. Byly to kresby naší maminky. Účesy, šaty, celé figury. A pár sešitů ze školy bylo po okrajích ilustrováno stejně. Přesně tak vypadaly jako moje školní sešity. Všude panenky. Ty naše kresby nebyly úplně stejné, to dá rozum. Za mně už byla jiná móda. Ale byly stejně poetické. Naše panenky, jak říkám těm kresbám ženských postav, byly malé vodní víly od Andrsena nebo Dvořákovy Rusalky. Zasněně se dívaly ze sešitu ven a jejich ručky kouzlily graciézní gesto. A oblečené byly v něčem náramně vznešeném.

 

A já, jak jsem žila v tom světě románů a komediantství mi nebylo cizí, jsem byla ochotná nosit i maminčin kožich z hnědošedé kočky, co vypadala jako tygřík, i do Horažďovic do houslí.

A ty moje housle, to je zvláštní kapitola. Jak léta běžela a já jsem byla pomalu velká holka a babička mě nutila, abych drala peří na výbavu, až se vdám, diskutovalo se u kamen v kuchyni také o tom, co ze mně bude.

Babička byla skeptická. Říkala rovnou, že do mě nic nebude, že jsem zblázněná z těch knížek, že kolirát ani neslyším, když něco říká. A že jsem hrbatá. Pochopitelně že jsem nebyla hrbatá. Chodila jsem s hlavou dolů a usmívala se pro sebe. To jsem hovořila s hrdiny mých knih a nebo jsem přímo vstupovala do jejich děje. Vzpomínám si, že jsem byla i Matyášem Sandorfem od Verna.

Tu hrbatost jsem si taky odskákala. U kamen v kuchyni se o ní vedly hovory pořád. Maminka ji řešila tak, že mě bouchla do zad pokaždé, když mě měla v dosahu. Ale babička si vymyslila daleko rafinovanější věc. A v tom se shodla s tatínkem, který byl v rodině známý tím, že jeho babička, moje prababička, byla slavná léčitelka. Strýc Frantík dokonce říkal, že byla doktorka. A ta léčila takovou prepubertální shrbenost tak, že lila postiženým dívkám na záda ledovou vodu.

A toho se chopila i naše babička z té naší staré hospody. Jednoho dne mě postavila do necek a mezi lopatky zkusila lít ledovou vodu. Ale byl to jen pokus a jenom jediný. Musela jsem vyvádět děsně, protože se už o tu věc příště nepokusila.

Ono stačilo obyčejné koupání. Dělalo se to u nás každou sobotu a k tomu účelu se přinesly velké dřevěné necky a v těch jsme byly postupně důkladně vydrhnuty. Byl to rituál, který mně dodnes nahání husí kůži.
Babička nelitovala mýdla ani džberů vody. Drhla nám ty naše hřívy, uši, umouněné obličeje a splachovala těmi džbery. Řvaly jsme, jako by nás na nože brali. Mýdlo jsme měly v očích a to pálilo, a ani jsme se nemohly nadechnout, protože jsme se doslova topily.

Ale naše koupání měli dospělí v oblibě. Byla sobota večer, bylo volno, druhý den se nešlo do práce, jen babička šla do kostela, a tak to byl asi zábavný program. Když nás maminka balila do velkých ručníků a my jsme škytaly a ještě pofňukávaly, říkala, tak vidíš, teď jsi hezká holka a jako nová.

 

Ale abych se vrátila k těm houslím. To se projednávalo taky u kamen ve velké kuchyni, zatímco my holky, velké i malé, jsme už ležely pod babiččinými duchnami v těch velkých dřevěných postelích u okna na dvůr. Jednalo se o tom, co z nás bude a maminka referovala o třídní schůzce rodičů ve škole. Asi to nebyl žádný triler nebo horor, spíše šlo o nadějné vyhlídky. Byla jsem přece mezi nejlepšími žáky ve třídě (ale maminka si přála, abych byla úplně nejlepší) a tak se uvažovalo o škole, na kterou máme jít. . Navzdory skeptickému pohledu babičky maminka viděla v duchu přinejmenším čtyři učitelky a netajila se tím. A první vlaštovkou jsem měla být já.

Být ale tenkrát učitelkou, to se musilo taky na něco hrát. Nejlepší by bylo piano, uvažovala maminka. Ale babička si vzpomněla, že její sestra, co je v Pačívě hospodskou, nechala svoje kluky učit na harmoniku a na housle. A že mají nějaké volné housle. A bylo to! Nakonec jsem měla ještě štěstí, že kluci neodložili harmoniku.

Nejdřív se ale pořídily housle tříčtvrteční a já jsem s nimi chodila k panu řídícímu do Kvášňovic.To byla naše první škola, kam jsme my holky, velké i malé chodily. Přes les, kolem rybníka Jamského, kde se utopila ta svatba, do školy pod hřbitovem, kde je hrob s maminkou, tatínkem i babičkou. Do té školy chodila i moje prababička a její matka, babička a prababička, prostě tam chodili všichni předci od Marie Terezie, protože ta zavedla tu povinnou školní docházku.

Ale možná, že by stačilo, kdyby tenkrát zavedla jenom povinné čtení.

Pan řídící v Kvášňovicích byl na mě vždycky laskavý. Říkal mi zlatovláska a byl přesvědčen, že jsem výkvět všech ctností. Učením na housle si přivydělával k chudému učitelskému platu a odhalil mi tudíž ochotně nejzákladnější postupy při hře na housle. Ale nikdo si neumí představit, jak se teorie v tomhle mém učebním procesu rozcházela s praxí. Připadalo mi, že mám ty prsty dřevěné, šmyčec si dělal co chtěl, struny praskaly a na hodinách u pana řídícího jsme většinou ladili a dávali do chodu nástroj.

Cvičení dělá mistra, říkal tatínek a já jsem si to k srdci brala vždy, když jsem měla jít na hodinu.Ale pan řídící se mě vždycky ptal, kolikrát jsem si zadanou úlohu ze sešitu Malátových cvičení zahrála. A kolikrát týdně hraju. Říkala jsem, že každý den a on jen kroutil hlavou.

Hodinu houslí jsem měla po škole, končila jsem večer a v zimě už byla tma. To mi maminka chodila naproti a večer u kamen říkala, ta holka se nebojí, jde si tím lesem jakoby nebyla tma tmoucí a já jsem měla strach.

Ale já jsem strach neměla. Ani jsem nevěděla, jestli jdu lesem ve dne nebo v noci. Stejně jsem prožívala některý ze svých příběhů a mohla jsem být třeba na pustém ostrově a s Pátkem opékat ulovenou žvěř na ohni. A vůbec, strašně jsem litovala, že v lese nežije divoká a nebezpečná zvěř a nechodí tam hejkalové a neúpí duchové zavražděných jeptišek.

.

V Kvášňovicích jsem chodila do školy a na housle jenom do páté třídy. Byla tam jednotřídka, ale o dvou třídách. První a druhou třídu učil pan řídící, třetí až pátou paní učitelka.

A chodila jsem tam i na náboženství. To učil pan farář. Nejraději jsem měla právě boženství. Pan farář nás odměňoval obrázky, a ty byly tak krásné! Dostávaly se za dvě věci. Za účast na nedělní mši a za vyprávění příběhu z bible. Za příběhy z bible jsem ve třídě vedla s velkým předstihem. Zdálo by se, že jsem tedy dávala veliký pozor, když je pan farář vyprávěl. Ale nebyla to pravda. Pozor jsem nedávala vůbec a dodnes si myslím, že pan farář vyprávěl dost roztržitě. Pořád někoho napomínal a poučoval a příběh neměl konce ani zvonce. A kromě toho já jsem ve škole učitelům příliš nenaslouchala.Všechno, co jsem jim při zkoušení odříkávala, jsem si přečetla a pak jsem to teprve věděla.

A biblické příběhy jsem našla mezi knihami na půdě v zakázané třinácté komnatě. Byly tam knížky po mamince, učebnice ze školy, ale většinou málo použitelné. Byly v němčině, protože maminka chodila do školy za války a to se učilo německy. Ale biblická dějeprava byla v češtině. A s obrázky, těmi černobílými. Knížka měla plátěnou vazbu se zlatým nápisem! Byla ohmataná, trochu se po stranách drolila, jakoby ji okousaly myši, a to bylo něco pro mě!

Přečetla jsem ji několikrát, i když jsem všemu nerozuměla. Byla přece pro děti mnohem starší. Ale i tím byla přitažlivá. Mohla jsem v ní pátrat po skrytých tajemstvích a luštit jejich význam.

Pan farář asi žasl nad mým výkladem známých příběhů a jednou se mě ptal, jestli rozumím všem slovům, která jsem bez uzardění používala. Řekla jsem že ano a tak se zeptal, jak rozumím slovu nesesmilníš.Co jsem odpověděla, nevím, ale dodnes mám divný pocit, že poznal, jaká jsem lhářka.

Měla jsem sice nejvíc obrázků za biblické příběhy, ale horší to bylo s kostelem.

 

U nás se o kostelu hodně mluvilo. V kuchyni u kamen. Často i tak potichu, že jsem nic neslyšela. Ale vyrozuměla jsem, že babička je pro, aby malé i velké holky chodily do kostela. Prospěje to kázni. Tvrdila. Vždyť se ty divošky ničeho nebojí! Nic jim není svaté, horlila. Maminka však řekla, že do kostela se už nechodí. A není to moderní. Maminka měla ráda jen moderní a nové věci. Tatínek se přidal jako vždycky k mamince a tak babička, aby měla také nějaký zisk z toho jednání, prosadila alespoň to, aby chodila ta nejstarší.

Nejdřív jsem si myslila, že to bude nějaké dobrodružství jako s tou půdou, ale hořce jsem litovala. Že jsem nejstarší a že to musím odnést. Ale ona musela do kostela chodit i Madla, tak se babička soustředila spíš na ni, protože Madlu napomínala a vychovávala se stejnou důsledností jako mě.

Pamatuji si na tu cestu jako dneska. Zpočátku to nebylo tak strašné. Babička vyprávěla, jak po stejné cestě chodila i prababička a naše maminka a že je učil taky pan řídící, ale jmenoval se Provazník a že ona se chovala slušně. A že máme být zbožné.

To mi připadalo dosti nebezpečné ohledně mých svobod a práv, o Madle nemluvě. Ta byla proslulá svou tvrdohlavostí a v hodině náboženství se dokonce dopustila tak strašné věci, že se o tom u kamen diskutovalo poměrně bouřlivě.

Jednou totiž pana faráře tak vyrušila z jeho zahloubání v hodině náboženství, kam jsme chodily spolu, že on, starý dobrák, ji chtěl potrestat jen tím, že ji přesadí. Kam jinam než ke mně, která jsem ve škole hrála vždy roli poslušné a hodné žákyně. Tím jsem vždy překvapovala maminku, která se zpočátku bála chodit na schůzky s učiteli. Ale hned po té první návštěvě školy přišla se zprávou, že mě všichni strašně chválili a že ona tomu ani nemůže věřit.

Madla však byla svobodomyslnější než já. Odmítla rázně skromnou žádost pana faráře a na opětovný dotaz, jestli poslechne, řekla opětovně a důrazně že ne.A strašně ho rozčílila. A rozčilila ho tak dalece, že zapomněl na své poslání duchovního pastýře a na křesťanské zásady odpouštět bližním a pást ovečky a rozhodl se použít násilí a dovléci ji do první lavice, kde jsem já pravidelně předstírala hluboký zájem o každé slovo z jeho svatých úst. A jak ji táhl z lavice, tak se důkladně zahryzla do jeho baculaté bílé ruky a pan farář zařval a jeho mohutná postava se zapotácela.

Mohla jsem se hanbou propadnout a řekla jsem to doma.

Babička byla strašně pohoršená a řekla, že se taky snad hanbou propadne a Madla musela na pohovor. Vedla ho maminka, tatínek se nějak podivně usmíval, takže byl z trestných sankcí vyloučen.

 

Myslím, že se Madla pokud jde o zbožnost, nijak zvlášť nevyznamenela, takže se jí babička věnovala s obzvláštní péčí. Dovedla nás do kostela v Kvášňovicích poměrně zpacifikované. Já, jak už jsem podotkla, jsem se i těšila na nevšední zážitky.

A kostel se mi líbil. Křížová cesta lemující obě strany hlavní lodě, kde byly lavice a kde jsme s babičkou seděly, pozlacené sochy a obrazy, to byla nádhera. Jako na obrázcích od pana faráře!

A pan farář, ten mě ohromil též. Jeho zlatem vyšívaný ornát a vznešený hlas, když zpíval latinské verše, to všechno se hodilo do mého světa. Ale co se mi nelíbilo, bylo kázání. Zdálo se mi, že pan farář mluví o mých hříších a říká to všem, jaká jsem. A to se přece nedělá! Například doma se dobře vědělo, co jsem zač. Ale na veřejnosti se říkalo, že jsem pracovitá a šikovná a nelžu a tak podobně.

A navíc se pořád klekalo a vstávalo, a to mi připadalo dost ponižující. Pro Madlu to musela být muka, ale byla mladší a tak se moc nekoukalo na to, jestli se věnuje rituálu přesně.

Rozhodně jsem odmítla dělat křížky a bít se v prsa. To jsem chápala jako veké násilí páchané na mém právu na svobodu. Taky jsem neuměla zpívat to, co všichni zpívat uměli. A přitom by se mi to líbilo, zpívat.

V každém případě to v tom kostele dlouho trvalo. Bylo to k nevydržení. A doma jsem měla rozečteného Jiráska nebo Dumase! Další neděli už babička sváděla se mnou i s Madlou velký zápas, abychom ji provázely do kostela. Ale nějakou dobu jsme to asi vydržely, protože si jasně vzpomínám, jak jsme s košíčky plnými květních plátků kráčely za panem farářem a na hřbitově u kostela rozhazovaly s ostatními dětmi ty kvítky a chovaly se líbezně a velice zbožně. Alespoň na začátku. Madla totiž vyházela obsah košíčku najednou a pak zase vyrušovala a žádala po mně, abych jí půjčila svoje kytky. Asi jsem jí nic nepůjčila..

Ale na první přijímání jsem se těšila. Měla jsem šaty až na zem. Proto jsem se těšila. Konečně šaty jako princezny, kněžny a šlechtičny z románů. Třeba jako mylady ze Tří mušketýrů. Byly půjčené, ale to nevadilo. Dlouhé byly dost a v pase měly velikou mašli. Šla jsem v nich do Kvášňovic přes ten les a přeskakovala potoky u remízek na pahorku za lesem a nadzvedávala jejich dlouhou sukni u rybníka Jamského, určitě jako mylady u Temže nebo Seiny ve Třech mušketýrech. A vlasy jsem měla dlouhé. Jako mylady a kněžny a princezny.

Do ruky mi dala babička svoji modlitební knížku. Moc krásnou. Snad ji ta holka neztratí, řekla. Ale ať nám alespoň nedělá ostudu.

Knížka měla lesklé desky barvy slonové kosti a zlatá písmena.Za takovou by se nemusely stydět ani baronesy, řekla jsem si. Ale teprve za rybníkem Jamským jsem si vzpomněla na to nejdůležitější. Že nemám seznam hříchů! A že nemám ani tužku, abych si ho rychle napsala, protože pan farář vyžadoval, abychom hříchy odevzdali písemně. Proč, to nevím. Možná proto, aby měl jistotu, že jsme se ke svaté zpovědi připravili svědomitě a nedopustili se nějakého kacířství.

V této kritické chvíli jsem si však nakonec rady věděla.

Z babiččiny krásné modlitební knížky jsem vytrhla jeden list zezadu, stejně jich tam ještě několikl zbylo, a pírkem na vlasy vyryla pár hříchů do slonovinově bílého ručního papíru a ve zpovědnici ho odevzdala bez uzardění panu faráři.

Byl překvapen ledabylostí a nečitelností toho mého vyznání. A navíc vyjádřil přesvědčení, že hříchy nejsou všechny. A tak jsem nakonec přiznalo i to, že lžu a sprostě nadávám. Jako příklad jsem uvedla nadávku blbečku. Zdálo se mu to málo. A měl pravdu. A kdoví, jestli mě nepodezíral i z kacířstv´í. Od pravdy by nebyl daleko, neboť tehdy jsem určitě byla ve fan klubu Mistra jana z Husi.

V náboženství přes vlažný vztah ke mši svaté jsem sice nasbírala obrázků dost, asi nejvíc ve třídě, ale kdyby se dávaly obrázky v hodinách houslí, byla by to bída. Musilo to být zřejmé od začátku, ale nikdo mi nechtěl brát iluzi, že když budu chtít, že to půjde.

Já jsem totiž docela chtěla. Přirozeně že jsem chtěla krásně hrát. Jako Kubelík. Ale byla jsem toho názoru, že by to mohlo jít i bez dlouhého otravného cvičení. A tak jsem cvičila spoře.

 

Do Horažďovic do zámku jsem chodila na hodiny houslí k opravdovému učiteli hudby, k panu Doskočilovi. Takřka pokaždé se mě ptal, jak dlouho jsem hrála. Ptal se jako pan řídící v Kvášňovicích. A oběma jsem říkala, že hraju každý den.

Nebyla to tak úplně lež. V podstatě to byla pravda. Každý den jsem hrála lidové písničky ze sešitu, který mi dal pan řídící a ze školního zpěvníku naši hymnu. Tu jsem měla nejraději. Hrála jsem ji a hlasitě zpívala s takovým zanícením, že tatínek odcházel pracovat daleko do zahrady. Dávno vím, že neodcházel proto, že by byl dojat k slzám tím Kde domov můj!?

. Pan učitel Doskočil měl také rád lidové písničky, ale trval na etudách ze sešitů Otakara Ševčíka. A nikdo si neumí představit, jak byly stereotypní a nezáživné.

Já jsem měla hudbu ráda, ale takovou, která něco vyprávěla. Něco o hlubokých lesích a tajemných kamenech, jaké jsou všude v tom našem kraji kameníků, o ránech s rosou na růžích, co je pěstoval tatínek, o kvákání žab na bahniskách u lesa, o stříbrném hlasu skřivana někde v oblacích. A o těch oblacích, co se v nich skrývaly podivuhodné postavy a zápasily spolu a pluly na zlatých vozech růžovým mořem. Etudy byly v takové hudbě určitě, ale těm jsem naslouchat nechtěla.

Hodiny u pana učitele Doskočila byly zkouškou mého špatného svědomí.Chodila jsem na ně se svojí celoživotní kamarádkou Ivou. Ta byla vždycky svědomitější než já. Určitě etudy cvičila. Ale jinak to stejně s námi nebyla žádná sláva.
V žákovském orchestru pana Doskočila jsme hrály ne druhé, ale jak on říkal čtvrté housle. Vystupovaly jsme s orchestrem na náměstí vždycky v létě. Byli jsme něco jako lázeňská kapela. Hrály se takové fláky jako Na krásném modrém dunaji nebo Sen lásky. Ty skladby se mi moc líbily a dodnes cítím to posvátné vytržení, že se na jejich kráse také nějak účastním a jsem jejich součástí. Pochopitelně, že jsem věděla, že při mé píli a dovednostech to bude něco strašného vystupovat na veřejnosti. Ale abych se nějak moc bála, tak to jsem se nebála. Seděla jsem s Ivou mezi houslisty v hned v první nebo druhé řadě, před sebou stojan s notami a houslemi správně posazenými pod krkem. V ruce šmycec připravený ke vstupu do hry. Kubelík by se za mě nemusel stydět.

Myslím, že na mě nebylo vidět, že nemám ponětí, kdy mám vstoupit do hry a vyloudit několik táhlých temných tónů, jak mi určoval můj hudební part. Vidět to asi nebylo, ale dobře to věděl pan Doskočil. A proto mě s Ivou před vystoupením varoval, že se nemáme opovážit znehodnotit vystoupení pozdním nebo nedej bože předčasným nástupem. Že zaklepe na svůj stojan s notami vždy, když bude naše sólo.

Diváci se možná tenkrát divili, proč Mistr s divokým výrazem v obličeji a staženým obočím klepe a mlátí co chvíli do stojanu a s daleko větší razancí přikládá housle k bradě, aby dodal vystoupení řádnou dynamiku.

Klidnější byl, když jsme vstupovali do skladby s picikatem. To je jenom takové brnkání na strunách a podle mě se na něm toho tolik zkazit nemůže. Mistr si jistě tenkrát myslil něco jiného, ale pomlčel o tom.

Přestože jsem neměla pocit uměleckého vítězství po těch dvou hodinách tehdy na náměstí v Horažďovicích, náš matematikář, který o mně měl stejné mínění jako náš tatínek, pokud jde o matematiku, pravil před třídou, že byl velmi překvapen, jak si vedu ve školním orchestru. Vyznělo to jako pochvala a určitě to bylo v tom, že jsem nepodcenila celkový vzled, jak jsem zaujala ten postoj typický pro houslového génia.

Před Mistrem Doskočilem jsem se ale nemohla kdovíjak přetvařovat. Hned, jak jsem stanula na prahu jeho pracovny v městském zámku s doběla vydrhnutou dřevěnou podlahou, bylo mi jasné, že každá výmluva je zbytečná. Nelíbilo se mu, že mám rozladěné housle a proč si je nenaladím. O tom, proč si je nenaladím, raději pomlčím. Mně naladěné připadaly. A chtěl vidět ruce. A tady to začínalo doopravdy, jak se dostával do varu. Ani jsem nemusela vyloudit na těch houslích žádný zvuk a už byl s trpělivostí v koncích. Jak to, že mám zase dlouhé nehty, ptal se mě nevlídně. Vůbec se mi nechtělo mu vysvětlovat, že dlouhé nehty jsou in, se světlým lakem v barvě rtěnky dodávají ženě ten správný švih, a že je to strašně nepříjemné nemít pěkné špičaté nehty. Je pravda, že díky těm nehtům jsem co chvíli vyluzovala skřípavé a vyšeptalé tóny, ale že by to bylo tak na překážku celkovému vyznění těch nezáživných etud, to mi tedy nepřipadalo.

Několikrát mi dokonce s pomstychtivým výrazem a brunátným obličejem nehty ostříhal. Obrovskými nůžkami. Měla jsem strach, že mi ustříhne celou ruku, jak se tvářil.

Ale abych šla k věci. Tak pan učitel nám s Ivou nejdříve naladil housle, mně zkontroloval nebo ostříhal nehty a pak se hrály etudy. Ale hrály se s neustálými přestávkami. Každou chvíli odsouval housle z pod brady a s divokým výrazem v obličeji zařval fis nebo dur nebo pianisimo nebo mol. Velice mě tím rušil, protože jsem si říkala, že i etudy jsou hudba a měla jsem vnitřní pocit posvátné vznešenosti z toho, že ji taky tvořím. Stejně jsem přesně nevěděla, co je to fis. Dur, mol a pianisimo mi bylo srozumitelné.

Hodiny houslí byly v podstatě poměrně stresující záležitostí. Pro mě s Ivou. Ale jednou jsem viděla něco, co mě přesvědčilo, že těžce vydělaným chlebem jsou i pro pana učitele Doskočila. Při dvouhodinovém fidlání těch etud tenkrát náhle ustaly jeho zuřivé výkřiky, lépe řečeno nebyly už zuřivé. Spíše zoufalé. Pak přestaly úplně. Odložil housle, my jsme ještě zvuky vyluzovaly, ale kulily jsme na sebe nevěřícně oči a decentně jsme housle opřely o kolena, smyčec ale připravený znova začít šmydlat etudy.

Ale pan učitel dlouho mlčel, nespílal, nekřičel fis, es a dur. Zvedl své těžké obézní tělo, přistoupil k oknu do zámeckého parku, napřímil se, břicho opřel o okenní parapet, dal housle pod bradu, nasadil smyčec a hrál. Hrál tak krásně, že v nebi , v obláčcích nad zámkem určitě plesal i duch samotného Paganiniho. A s ním plesalo jistě mnoho dalších duchů, hlavně duch mistra Dvořáka. Toho měl pan učitel určitě nejraději. Někdy nám hrával jeho humoresku a měl v obličeji blažený uvolněný výraz.

Ten uvolněný výraz měl i tenkrát, když se otočil zpátky čelem k nám a klidně a vyrovnaně pravil Jděte domů.

Neměla jsem tenkrát pocit kdovíjakého vítězství, když jsem šla do Ševčíkovy ulice, abych si jako vždy dala bramborový salát s karbanátkem v bufetu, jehož jméno jsem už zapomněla. Byla jsem už velká slečna, nosila vysoké podpatky a chodila na střední školu. Byla to ostuda na celou ves, jak jsem se málo snažila v těch houslích. To by řekla babička.

 

Máte z těch holek radost, říkávaly tatínkovi sousedky a tety z maminčiny strany. Ty tety byly babiččiny sestry, maminka sourozence neměla, byla jedináček. Kolikrát říkávala, jak je ráda, že jsme čtyři. Že si můžeme spolu hrát a učit se jedna od druhé. Ona prý neměla to štěstí. A já že jsem nejstarší a mám tudíž velkou zodpovědnost. Nic jsem na to neříkala, ale většinou se mi to vůbec nelíbilo, mít to privilegované postavení nejstarší a nejmoudřejší.

Když jsme začaly chodit do školy všechny, i malá Dášenka a Hanička, tatínek nám vyrobil opravdové školní lavice. Rád dělal něco ze dřeva a s těmi lavicemi se předvedl. Byly opravdovou kopií těch školních, i se stupátkem a otvory pro kalamář.

A když se rozhodlo, že budu ta učitelka a chodila jsem do houslí, hrály jsme na školu. To jsem si obula babiččiny semišky na podpatku a vyučovala jsem svoji domácí třídu. V přední lavici seděla Madla s bujnou hřívou kudrnatých vlasů jako měla maminka a s obvyklým vzpurným výrazem po mně žádala, abych se nevytahovala.

Za ní seděly dvě mladší. Drobná Dášenka připomínala krásnou pannu na hraní. Vlasy měla také tmavě a vlnité, ale nejnápadnější byly oči. Temné a obrovské, jako u mrkací panny. Hanička měla dlouhé světlé vlasy, byly jako sláma, tak se to říkalo u nás. Ta byla sice na svůj věk velká, ale jinak bylo jasné, že je ještě malá. Každou chvíli zapomněla, že je ve škole a utíkala pryč, až za ní ty slámové vlasy vlály, aby se zmocnila kočky nebo kotěte a hrála s nimi nějakou tajnou hru, která se jim ale vůbec nelíbila.

Vyučovalo se většinou na dvoře, pod ořechem, co zasadili tatínek smaminkou. Pod tím ořechem, kde pak maminka umřela.

To byla moje první třída, kde jsem diktovala první diktáty a psala pod ně červenou anilínovou tužkou první pětky. Co jiného jsem měla ve svém tehdejším učebním plánu, si již nepamatuji. Možná zeměpis a dějepis. Jestli jsem se vůbec dostala až tak daleko, protože to jediné, co se mi vybavuje, je , že jsem měla ve třídě strašně špatnou kázeň. A nepomohly ani maminčiny opakované příkazy, že mě mají mladší sestry poslouchat, že jsem nejstarší.

 

Myslím, že daleko víc jsme se všechny naučily hrou. Takové učení toleroval po maminčině smrti tatínek. Ne že by odsunul stranou naše školní úkoly, ty jsme si musily vypracovat. A taky pořádně zabrat při pracích v našem hospodářství. Ale pak jsme si mohly hrát. A i s ním, když bylo třeba počasí, že bys psa nevyhnal nebo večer, než se šlo spát. Hrály jsme stát, město, moře, a tak dál. Asi tu hru zná každý. Mně se moc líbila. Hrála jsem ji i se svými dětmi a možná bych si ji zahrála i dnes.

Aby byla hra regulérní, hrál tatínek s mladšími sestrami a my s Madlou jsme hrály za sebe. A strašně jsme ji prožívaly. Jako vždy jsme se hádaly a křičely a běhaly pro atlas nebo jinou učebnici, abychom dokázaly svoji pravdu.

Vzpomínám si, že jednou se do do té vřavy najednou otevřely dveře v kuchyni a jeden soused chtěl mluvit s tatínkem. A bylo na něm vidět, jak je ohromen. Uprostřed velkého nepořádku a svých divokých dcerušek i tatínek třímal papír se svým státem, městem a vesnicí a řekou a mořem a horou a též temperamentně obhajoval svoje body, aby ubránil na poli vědy svoji otcovskou autoritu.

Tatínka jsem měla nejradši za spoustu věcí. Ale za to, že si s námi uměl hrát a být zároveň nesmlouvavou otcovskou autoritou, za to ho obdivuji nejvíc. I když se mi podařilo nad ním někdy zvítězit s nějakou horou nebo mořem.

 

Tatínek měl odlišné výchovné metody než babička. Raději chválil než hanil. A ani chvíli nepochyboval o tom, že z nás něco bude. Hlas zvyšoval málokdy, nikdy nám nespílal, ale pokud stáhl svoje husté černé obočí a podíval se svýma temnýma očima, věděla jsem, že se to už opravdu nesmí opakovat. Že už musím opravdu poslechnout. Že musím mít domácí cvičení, že nesmím mít žádnou trojku, že musím být tím příkladem. Já jsem mu to věřila.

A ty tety, co říkávaly máte z těch holek radost a já že jsem nejstarší a jsem příkladem, tak ty mě byly tímhle ale strašně protivné.

Ony nás měly pod stálou kontrolou. Do školy do Pačíva jsme musely jít kolem jejich stavení. Teta Žofka byla na půli cesty. U velkého rybníka Na Blýskotě stál dům porybného. Jednopatrová masívní budova, kde býval tetin muž, hodný a milý strýc, dřív porybným. Teta byla taky hodná a čekávala na nás, až dojde naše vesnická banda až k hradbě jejich zahrady, aby se zmocnila některé z mých sester a pochopitelně mě, nejstarší. A aby též přispěla svou troškou do mlýna, když byl tatínek na naši výchovu sám. Tatínek je teď na všechno sám, říkávala. To ho musíte hodně poslouchat.

Kdyby vás tak viděla maminka! volala zase teta Josefa, co byla v Pačívě hospodskou.Ta by měla radost.

Jsou to holky jako kytky, říkávaly obě svorně o pačívské pouti, když jsme zašly a ony nás hostily. Teta Žofka nám nosila krásné koláče, jaké se mně nechtěly za žádnou cenu povést a měla i řízek a salát. A jak to měla doma hezké! Vydrhnuté podlahy a bílé duchny, jako za naší babičky!

A teta Jesefa nebo Pepi, jak se jak se jí taky říkalo, ta měla v jejich hospodě připraveno dokonce několik chodů a zvala nás na tancovačku, že už jsme, asi my s Madlou, velké.

Měla jsem je ráda. Ale taky jsem věděla, že stejně jako babička, jejich sestra, nechtěly, aby si moje maminka brala tatínka. A tak jsem jim docela úplně nevěřila. Zkoumala jsem každé jejich slovo. I tón hlasu. Jestli tam není nějaká faleš.

Trochu mě mátly ty jejich oči. Teta Žofka, ta měla stejně zářivě modré jako maminka. A teta Pepina , ta dobromyslně pomžikávala, jak to uměla i babička, když hledala háček a nasazovala si brýle. Nesmíš jim věřit, připomínala jsem si a odtahovala se, když mě chtěly sevřít do své objemné náruče a se slzami v očích zlíbat. A taky že se obě prozradily! Mezi dojatým popotahováním nosem často zasténaly: Ubozí sirotečkové!

Tak to jsem tolerovat nemohla. Jací sirotečkové! A taky jsem oběma řekla, že nejsme sirotečkové.

Asi je to překvapilo, protože já jsem dospělým nikdy neoponovala. Tvářila jsem se, že s nimi vždycky souhlasím. A oni říkali, ta je rozumná. Je nejstarší. Ale řekla jsem jim, že nejsme sirotečkové, že máme tatínka!

 

Třetí babiččina sestra se jmenovala Anastázie a u nás se jí říkalo teta Stáza. Ta o sirotečcích nemluvila, ale přijela a přivezla velké kastroly s jídlem a udělala u nás velkou recepci. V těch kastrolech měla zajíce na černo a pečeného bažanta, protože její muž byl velký lovec a rybář.

Ale k tetě Stáze jsem taky měla výhrady. A je to velká hanba, to by řekla babička. Protože to teta Stáza myslila dobře.

Tenkrát, když se najednou objevila v naší kuchyni, bylo to v létě, asi ten druhý rok po smrti naší maminky, byla chvíli hodně zaražená. Ani nechtěla kafe, které jsem jí nabídla, jak se to u nás vždy dělávalo, když přišla návštěva. Vzala si hned kýbl s vodou, mýdlo, co jsme měli ještě z dob, co ho vyráběla babička s tatínkem a rejžák. A drhla. Když se nejdřív ze všeho vrhla na mycák, umístěný u kamen, uviděla jsem to taky. Ten mycák nebyl bílý a jeho dvířka nebyla rovná a hladká. Ten byl zvrásněný, jak po něm teklo všechno možné, barevný a mastný od omáček a kdovíčeho ještě, se zažranou špínou, prostě odporný. Pak šla na kamna a na podlahu a teprve pak se servíroval ten zajíc a teprve pak se zeptala, jaké máme to kafe.

Ona teta Stáza to měla ve svém domku jako na zámku. Několikrát nás za ní maminka poslala, když jsme už uměly jezdit vlakem. Bydlela v městečku nedaleko Blatné a na ty návštěvy nikdy nezapomenu. Ze svých sester nebyla nejbohatší. Měla muže o hodně staršího a ten byl už v penzi. Chodil jen na ryby a na lovy s myslivci. Sem tam někomu něco dělal ze svého řemesla. Vyučil se jako čalouník. A byl strašně legrační. Myslím to tak, že pořád dělal vtipy. Nikdy jsem nevěděla, co je míněno vážně a co je nějaká nadsázka. Bavil se se mnou o knihách, protože věděl, že mě naši dají na studia a já ráda čtu. A knížek měl hodně. Jednu mi daroval, mám ji dodnes. Jsou to politické satirické povídky od Haška a tu čas od času čtu dodnes a nikdy se mi nepřestane líbit. A s tím Haškovým cynismem a rozverností se dívám na politiku taky dodnes.

Jinak se strýc věnoval meteorologii. Měl barometr a několikrát denně rozvíjel hovor na téma počasí. Vůbec jsem se v tom nevyzala a když se tak koukám na dnešní stav mých vědomostí o meteorologii, vidím, že mi opět není jasný rozdíl mezi vysokou a nějakou jinou níží. Tady strýcovo přesvědčení, že jsem chytrá holka a úsilí vzdělat mě ve zmíněném oboru, selhalo.

A teta Stáza mi ukázala celý svůj byt. Malý pokojíček s krásným bílým nábytkem a obrovskými asparágusy, které spadaly z laťkových vysokých stojanů až na zem.

Ložnici, úplně sněhobílou se stříbrnými držáčky a aspartágusy sahajícími na zem. A v kuchyni , tam měla v bílých policích překrásné porcelánové nádoby na cukr, mouku, koření a s válečkem na nudle. A to všechno měla i naše babička. V malé kuchyni. Když ještě žila. A to všechno maminka , i tu polici, na které to bylo tak pěkně umístěno, i s věšáčky na hrníčky, vyhodila a řekla, že to už přece moderní dávno není.

A teta Stáza, když mě viděla, jak to prohlížím, řekla, že tohle měly ony s babičkou a asi i ostatními sestrami stejné, že to měly do výbavy.

A taky mi ukázala zahradu, kde nebyl jediný kousek plevele a někde v rohu, úplně nenápadně, stál malebný chlívek s kozou.

A tady od té kozy pramenila moje nedůvěra k tetě Stáze.

Ta koza, to byl ten kámen úrazu! Ona totiž teta Stáza, stejně jako moje babička, razila jednu velkou zásadu týkající se výživy dětí. A to tu, že kozí mléko je nejhodnotnější strava pro hubené a přihrblé holky jako jsem já. A hubené jako jsou moje sestry (ty přihrblé nebyly). A také jsme měly jednu dvě kozy. A jejich mléko. Myslím, že jsem ho nikdy nepolkla. Přes svoji vytrvalou přetvářku, jak jsem rozumná a dalo by se říci i poslušná, v tomhle jsem nikdy neslevila ze zásady: ani doušek kozího mléka! Kdyby se na mě mělo spáchat nějaké násilí v tomto směru, přistoupila jsem k hysterické scéně a toho se bála i babička.

Prostě a jednoduše, ta teta Stáza měla tenkrát bažanta na smetaně a ta smetana byla z kozího mléka. A protože jsem byla nejstarší a nejrozumnější a protože teta Stáza se mnou zacházela tak, jakoby se to rozumělo samo sebou, tak jsem tu omáčku snědla. A pochválila.

A snědla jsem ji i tenkrát, když za námi přijela, aby nám pomohla, když jsme zůstali sami bez maminky. Později nám tatínek řekl, že dokonce chtěla, aby jí dal ty mladší děti, že se o ně bude starat. To tatínek nechtěl za žádnou cenu ani slyšet. Byl až uražený. A domluvil nám, pokud jde o ten pořádek.

Byla to poměrně výchovná návštěva, ta návštěva tety Stázy. Já jsem pak dávala větší pozor, jak vypadá ten náš domov, co jsme měli už jenom s tatínkem a se setrami.

A abych nezapomněla. Ještě něco jsem si vzala od tety Stázy. Tu sněhově bílou barvu. Tu inspiraci sněhově bílou barvou, nebo nanejvýš jsem byla ochotná jít na slonovou kost.

Ona si totiž teta Stáza ten zámecký interiér vyrobila sama. Jednoduše natřela svůj starý nábytek na bílo. Pěkně, pečlivě, čistě. Určitě to dělala sama. Ještě když jí táhlo na devadesát, přistihla jsem ji při jedné neohlášené návštěvě, jak stojí zvenčí na štaflích u toho svého domku a natírá parapety. Barva byla její důvěrný pomocník.

A mým pomocníkem se stala záhy.

 

Čtvrtou sestru měla babička v Americe, v Baltimoru. Ta byla, jak to v takových případech býva, opravdu bohatá. Ona byla bohatá i u nás v Čechách. Měla se svým mužem vilu s nájemníky ve Veltrusech u Prahy a pekařství, ale za hospodářské krize, to jí bylo kolem třiceti let, odešla se svým mužem, říkala mu Čárls, do Ameriky.

Každé vánoce posílala fotky a přání. A jednoho léta, o prázdninách, taky přijela.

Objížděla příbuzné, všechny ty maminčiny tety, a bratry Josefa a Toníka. U nás se se taky nějakou dobu zdržela. Přijela s Čárlsem, příjmením byl Stach.. A s dcerou. Zaujala mě hlavně ta dcera. Bylo jí hodně přes třicet, narodila se v Americe. Byla hezká, teta Mara taky. Obě měly krásné účesy. Teta Mary je na fotce s ostatními sestrami. Ty bílé, trochu namodralé lokýnky mě fascinovaly. A dcera, ta měla zase zajímavé šaty. Černé, ale vepředu měla odepínací skládanou sukýnku. Takže mohla mít šaty dvoje. Se sukýnkou nebo jenom hladké černé. Ta sukýnka byla s černými puntíky. Vlastně to bylo docela vtipné, ty šaty. A taky jsem si řekla, že je divné, v Americe je taky móda skládaných sukní.

Ta dcera se jmenovala Emilka. Česky uměla hlavně větu: Fy máte tak krásny cholky! Opakovala ji pořád, což maminka ráda slyšela, a dala mi do ruky balík něčeho lesklého rudofialového. Vyklubaly se z toho balíku nekonečné metry purpurové stuhy z hedvábného saténu. Byla to nádhera. Maminka nám potom dovolila, abychom si zase nechaly narůst dlouhé vlasy a můžu Vám garantovat, že takovou mašli neměl nikdo ve škole v Pačívě, kam jsme chodily po absolvování té obecné v Kvášňovicích.

Taky se jí líbil náš nábytek, hlavně plyšové sofa, které dominovalo velkému pokoji, co byl tam, kde dřív býval sál té kamenické hospody. Stálo uprostřed dvou oken ve štítě, kolem nichž byly maminčiny závěsy ze zlatého saténu. Myslím, že ty závěsy maminka ušila, když se už vědělo, že teta přijede z Ameriky.

A Emilka pokaždé, když na něj usedla a rozprostřela tu skládanou puntíkovou zástěrku, říkala: To je krasny napytek a hladila plyšové růže, rudé na tmavězeleném podkladu. A teta Mary byla dojatá, protože se v té naší vesnici narodila a o ní taky hodně vyprávěla v Baltimoru v Americe. Pak šly všechny tety s tetou Mary do lesa, a když se vrátily, měly obrovské kytice kapradí a kytek, co u nás v lese rostou pořád a k ničemu nejsou. A Emilka říkala: To sou krasny kytky!

Maminka udělala husu se zelím a bramborový salát s řízky, jako o pouti. Byla to parádní návštěva, ta teta z Ameriky. Ale když se měla podávat káva, maminka trvala na tom, že je třeba mít stejné šálky. Když naše domácnost udělala tak mocný dojem na ty Američany, co měli v Baltimoru tři nájemní domy a na fotkách obrovská květovaná sofa pro každého.

A tenkrát se stalo, že mi dala pokyn, abych doběhla ke králíkům, protože z nedostatku jiných nádob po ruce jim dala dva nebo tři šálky z velkého servisu, který si nedávno pořídila.Nenápadně jsem je vytáhla ze sena, celé ukoptěné a oslintané, ale jinak v perfektním stavu a pořádně je vydrhla. Káva všem moc chutnala a teta Emilka říkala: To sou krasny šalky!

Když se všechny ty ženské dost vynadívaly na naši starou hospodu, na lesy kolem, pahorky, kde si hrávaly zamlada, na bučky, kde se pásly krávy, když si poplakaly a pořádně nás zlíbaly, zase odjely.

Maminka pak rozbalila velký balík s dary od tety a moc se smála. A ještě se smála těm hrnečkům od králíků, jak se jim líbily.

Ale mně ty věci z balíku připadaly nádherné. Krabice se žvýkačkami mě neoslnily, nevěděla jsem, co si mám o takovém cukroví myslet. Nic to nebylo. Raději jsem měla mejdlíčka, jak je měl taínek v krámu.

Ale v balíku byly šaty pro mě s Madlou. Asi po Emilce. Já měla tmavě zelené s červenou výšivkou a Madla růžové se žlutou výšivkou. Maminka řekla, že jsou jako od kolotoče a rozhodně je nebudeme nosit. Ona dostala soupravu umělých perel. Byly nádherně duhové, k náhrdelníku byly i náušnice a náramek. Strašně se mi líbily. A Madle taky. Pak jsme se o ně tahaly tak dlouho, až se všechny ta krásné perly rozsypaly jako naše štěstí s naší veselou maminkou.Možná by bylo pěkné mít alespoň jednu jedinou, i když perly znamenají slzy.

A maminka pak vyprávěla, že jí ta návštěva připomněla návštěvu jiné tety. To byla žena toho babiččina bratra Josefa. Milča se jí říkalo. Měli jsme doma její svatební fotku. Tak nádhernou nevěstu si nikdo neumí představit. Pohádkové šaty tak přenádherné neumím ani popsat. Ale co se mi nejvíc líbilo, byla taková korunka nebo čelenka, kterou měla teta Milča na hlavě a která tak kouzelně rámovala její oblý a spanilý obličej. Na svatební fotce stojí po jejím boku urostlý muž v parádní četnické uniformě. To byl Josef, bratr babičky i tety Mary a ostatních tet.

Tak tahle teta , a to se maminka vždycky nasmála, po ní chtěla, když byla na návštěvě v té naší staré hospodě, aby jí nějakým vějířem ovívala, když seděla u zrcadla a upravovala se do podoby té nadzemské spanilosti. O tetě Milče se velmi opovržlivě vyjadřovala babička. Jak se maluje! Jak se fintí! A nic pořádného těma rukama v rukavičkách nenadělá!

 

 

 

 

 

 

Až teď jsem se odhodlala. Musím přece jenom pár fotek okopírovat a poslat dětem a neteřím a synovcům. Mailem, přirozeně, jak jinak.

Nic veselého to nebude, řekla jsem si a vyndala první balík. V tom albu bylo všechno rozházené a znala jsem to. Tak se mi líbil víc ten balík převázaný gumičkou. Ten jsem si přivezla z M., z kufru po Frantíkovi. Takový je to starý zašlý kufr, Frantík s ním cestoval do Ruska a na Ukrajinu a do Polska a k moři do Soči. Je přepásaný koženými řemeny a až prodáme Frantíkův statek, budeme mít po něm jen ten kufr.

 

Náhledy fotografií ze složky stará galerie